Několik příkladů častých sémantických chyb:

• prohození pořadí příkazů (např. pořadí zatáčení a posunu vpřed)
• chybný počet opakování cyklu
• chybné vymezení těla cyklu (např. chybí odsazení příkazu, který se má opakovat)
• záměna cyklu a podmíněného příkazu (dokud místo pokud)
• záměna ostré a neostré nerovnosti (x < y místo x ≤ y)
• záměna logické spojky (P a Q místo P nebo Q)
• prohození srovnávaných proměnných (x < y místo y < y)
• prohození přiřazované proměnné a hodnoty (x ← y místo y ← x)
• záměna proměnných (použití chybné proměnné, hrozí zejména při nevhodném pojmenování)
• použití špatného typu proměnné (řetězec “3” místo čísla 3)
• chybná hodnota parametru (např. nesprávný úhel, o který je potřeba zatočit)
• záměna argumentů při volání funkce (f(a, b) místo f(b, a))
• záměna výpisu a vrácení z funkce (vypiš místo vrať)

Znalost běžných chyb umožňuje zaměřit při ladění pozornost na místa, kde by se mohla chyba ukrývat.

• Po každé úpravě je vhodné program znova spustit, abychom si ověřili efekt úpravy.
• Pokud není jasné, jak přesně kód upravit (např. o jaký úhel zatočit), může pomoct nakreslit si obrázek.
• Pokud není jasné, proč se v nějakém bodě program chová určitým způsobem, je lepší to nejprve pochopit, než začneme dělat změny.
• Pokud si nejsme jistí, co dělá některá použitá jazyková konstrukce (příkaz, operátor), vyhledáme si její chování na internetu a ověříme naše porozumění vyzkoušením jednoduchého kódu s danou konstrukcí.
• Pokud je kód zbytečně složitý nebo používá nevhodná jména proměnných, může být po odstranění těchto nedostatků (např. přejmenování proměnných) chyba zjevná.
• Rozložení do funkcí usnadní hledání chyby – můžeme totiž testovat jednotlivé funkce izolovaně.