Tabulkový editor

Tabulkový editor (též tabulkový procesor, anglicky spreadsheet) je program pro zpracování tabulkových dat. Mezi známé tabulkové editory patří Microsoft Excel, LibreOffice Calc a Google Spreadsheets. Cvičení na Umíme informatiku není vázané na jeden konkrétní program, ale soustředí se na základní principy, které jsou společné všem těmto editorům:

• Buňky, řádky, sloupce – značení buněk v tabulce, základní orientace v tabulkách.
• Početní operace – zápis výpočtů v tabulkách, použití aritmetických operací (sčítání, odčítání, násobení, dělení).
• Rozsahy – vyjádření rozsahů v tabulkovém editoru, základ pro použití rozsahů v jednoduchých funkcích.
• Odkazy – rozdíl mezi absolutním a relativním odkazem, jejich použití.
• Funkce – použití funkcí pro součet, průměr, počet, zaokrouhlování a podobně.
• Podmínky – použití podmínek v tabulkovém editoru.

V listech tabulky v tabulkovém procesoru (editoru) jsou data uspořádaná do řádků a sloupců. Sloupce jsou označené písmeny (A, B, C…) a řádky čísly (1, 2, 3…). Každá buňka má tedy určitou pozici, kterou lze vyjádřit označením sloupce a řádku, v nichž se nachází. Například:

• A1 – Odkaz na obsah buňky ve sloupci A a v řádku 1.
• C10 – Odkaz na obsah buňky ve sloupci C a v řádku 10.

Záhlaví (to se nachází zpravidla v prvním řádku) či první sloupec tabulky obvykle obsahují informace o tom, jaká data jsou obsažena v dalších řádcích či sloupcích.

Tabulkový procesor lze využít k výpočtům. Vzorce vždy začínají znakem rovná se (=), tedy např. po zadání =5+2 do buňky se vypíše 7.

Základní početní operace se provádějí s použitím následujících znamének.

• sčítání: +
• odčítání: -
• násobení: *
• dělení: /

Při počítání je výhodné využívat odkazy na jiné buňky. Pokud se změní hodnota v buňce, z níž se berou data pro výpočet, změní se i výsledek výpočtu.

V tabulkovém procesoru je mnohdy výhodné rozšířit vzorec do nových řádků, a to sice obvykle kliknutím na pravý dolní roh buňky a tažením.

Rozsahy, které obsahují víc než jednu buňku, zapisujeme pomocí dvojtečky. Například:

• A2:A4 zadává rozsah tvořený třemi buňkami (A2, A3 a A4) v prvním sloupci.
• C3:F7 zadává rozsah, který se táhne přes pět řádků (3, 4, 5, 6, 7) a čtyři sloupce (C, D, E, F). Tento rozsah má 5 * 4 = 20 buněk.

Rozsahy A3:F3 a C1:E4 mají společné buňky C3, D3 a E3.

Funkce mohou brát jako některé ze svých vstupních argumentů rozsah(y). Například =SUM(B1:C2) vypočítá součet čísel v buňkách B1, B2, C1 a C2.

Odkazy umožňují používat ve vzorcích hodnoty z jiných buněk. Mějme např. odkaz B3, který směřuje na hodnotu ve sloupci B na řádku 3. Vzorec =B3*2 by pak vypsal dvojnásobek hodnoty v buňce B3.

Často se hodí vzorec rozšířit do dalších buněk tabulky přetažením či pomocí schránky, abychom podobný výpočet provedli na dalších datech.

Relativní odkaz se změní, když jej rozšíříme či nakopírujeme do jiné buňky. Pokud bychom vzorec =B3*2 rozšířili směrem doprava, v nové buňce by se změnil na =D3*2.

Absolutní odkazy obsahují znak dolaru ($). Část odkazu za tímto symbolem se „uzamkne“ a při kopírování/přesouvání odkazu se nemění. Pokud bychom vzorec =$B$3*2 rozšířili směrem doprava, v nové buňce by měl zcela stejnou podobu.

V rámci absolutních odkazů je možné při přesouvání/kopírování učinit neměnným jen sloupec ($B3 se změní jen při přesunu nahoru/dolů) či jen řádek (B$3 se změní jen při přesunu doleva/doprava).

Absolutní odkazy lze používat i při vyjadřování rozsahů v argumentech funkcí, např. =SUM($A1:$E1) sečte vždy prvních pět buněk v řádku.

V tabulkovém procesoru lze používat funkce. Jejich využití vypadá takto: =NÁZEVFUNKCE(argument). Argument představuje data, s nimiž funkce bude pracovat. Může se jednat o číselné hodnoty (např. 2, 0,01), odkazy na buňky či rozsah (např. B2, B2:C5), vzorce či další funkce. Argumenty se v českém uživatelském prostředí oddělují středníkem (;), v anglickém čárkou (,).

Základní funkce (mimo těch souvisejících s podmínkami) uvádíme dále. Cvičení v této kapitole pracují hlavně s anglickými názvy funkcí (ty často odpovídají označení funkcí v programovacích jazycích).

Použití podmínek v tabulkovém editoru umožňuje určité buňky ovlivnit přítomností hodnot v jiných buňkách. Dále uvádíme přehled funkcí souvisejících s podmínkami včetně příkladů navázaných na ukázkovou tabulku.

V rámci kritérií podmínek je možné používat logické spojky NOT (negace, česky NE), AND (A) či OR (NEBO). Např. =IF(OR(B2>3;C2>3);TRUE;FALSE) vypíše, zda má Diorit více než 3 rohy pratura či perly (TRUE).

Pro práci s daty se často využívají tabulky, v nich lze různě řadit zahrnutá data. Uvažme třeba následující tabulku evidující data o tom, kolik má kdo z kamarádů rybiček:

Data v tabulkách se obvykle řadí podle určitých sloupců. Pokud má tabulka záhlaví (tedy první řádek, který říká, jaká data budou následovat), záhlaví při řazení zůstává na svém místě. Řadí se jen data, která se k němu vztahují.

Použijeme-li vzestupné řazení podle příjmení, dostaneme kamarády v tomto pořadí:

Všimněte si, že společně s příjmeními jsme vždy seřadili i související data v řádcích (jméno, počet rybiček). Pokud bychom řadili samotný sloupec s příjmením, data by se nám „pomíchala“: